Jak se potýkat s odlišností

Komunikace mezi dětmi — a mezi dospělými jakbysmet — vyžaduje úsilí. Ať už se snažíme o porozumění, přátelství, nastavení hranic, nebo jen o předání sdělení, tento proces vyžaduje péči. Je důležité, abychom dospělým a dětem z různých sociálních a kulturních prostředí pomohli ho zvládnout. Orientování se v odlišnostech je nepřetržitý a neustálý proces, i když nejčastěji si ho všimneme tehdy, dojde-li ke konfliktu. Požádali jsme Terezu Havlínkovou o názor zvenčí na to, jak se orientovat v rozdílech. Tereza v létě 2024 fotografovala tvůrčí tábor pro děti Velká země malých, který se konal v Praze v rámci bienále Ve věci umění, které pořádal tranzit.cz.

Tereza S.: Měla jsi předem nějakou představu, co budeš fotografovat?

Tereza H.: Věděla jsem, že jde o dětský tábor a že mám fotografovat skupinové táborové aktivity. Také jsem věděla, že tam budou děti z Prahy a Ostravy a že ostravské děti přijely na tábor jako skupina. Ale spíš jsem si dělala starosti s tím, jak budu fotit uvnitř — jaké tam bude světlo a podobně.

Tereza S.: Vlastně tam byly tři skupiny. Jednou z nich byly děti z Prahy 7, které na tábor přihlásili jejich rodiče, potom tam byly děti z Ostravy, se kterými jsme se propojili díky kolektivu TV Páteř, a dál se účastnily ukrajinské děti.

Tereza H.: Aha, já jsem si všimla jen rozdílu mezi dětmi z Prahy a Ostravy. Pražské děti na tábor přiváděli jejich rodiče, ale děti z Ostravy přijely hromadně, bylo vidět, že jsou romského původu a že dospělé osoby, které je doprovázejí, nejsou jejich rodiče. Doprovázející napřed nechtěli, abych fotila. Přestože věděli, že jsem na místě s tranzitem, vnímala jsem ostražitost a strach z focení dětí — strach z vykořisťování nebo využívání, pokud budou fotografie zveřejněny. Současně ale nedávalo smysl zrovna romské děti při fotografování vynechávat. Kdybych fotila všechny ostatní děti kromě nich, taky by to byla exkluze. Ale rozuměla jsem tomu, že tyto ženy za děti zodpovídaly, a proto byly opatrné. Jenže potom se stal pravý opak. Záhy jsem se tam stala nejzajímavější osobou, a právě ostravské děti na mě byly nejvíc zvědavé. Žena s obrovským fotoaparátem je zaujala a bavilo je nechat se fotit. Musela jsem jim vysvětlit, že mám fotografovat i ostatní zúčastněné. Takže od prvotních úvah, jestli by dávalo smysl romské děti z focení nějak vynechat, jsem se dostala k tomu, jak se vyhnout tomu, že budu fotit celou dobu jen tuto skupinku. Na druhou stranu i mezi ostravskými dětmi byly některé trochu nesmělé a zdrženlivější. Ale obecně byla interakce s ostravskými dětmi jednodušší — zajímaly se o mě, chtěly vědět, co tam dělám, co fotím a jak to fotím, odkud jsem a tak. Víc si se mnou povídaly.

Tereza S.: Čeho sis ještě všimla?

Tereza H.: Jak už to v podobných prostorech spojených s učením bývá, vyjevilo se, jaké mají jednotlivé děti zázemí: nakolik dovedou spolupracovat, jak rozumí tomu, co se po nich chce. Bylo vidět, že některé děti jsou zvyklé na podobné aktivity, ale jiné už méně. I když v tom může hrát roli i věk a osobnost každého dítěte.

Tereza S.: Jak bys popsala vztahy mezi dětmi?

Tereza H.: Projevovala se tam jazyková bariéra. Některé děti mluvily ukrajinsky — myslím, že to pro ně zkrátka bylo jednodušší — a ostatní jim nerozuměly. Řekla bych, že obecně se skupinky příliš nemísily navzájem — až na jednoho pražského kluka, který měl výrazné vůdčí ambice a snažil se ostatní řídit, takže komunikoval se všemi. I mně zkoušel dávat úkoly a rozhodovat za mě. :)

Mám zvýšenou empatii vůči těm, kdo se zdají být ve společnosti nějak znevýhodnění. Právě proto jsem si o ostravské děti dělala víc starosti. Měla jsem k nim trochu silnější mateřský vztah, víc jsem dohlížela na to, jak se k nim ostatní chovají a jak s nimi jednám já sama. Ale pak mě rozhodilo, když se začaly posmívat jedné krátkovlasé dívce z Prahy. Křičely na ni, že je lesba, a myslely to jako urážku. Připadalo mi, že nějak nevěděly, co s tím — dřív se s tím nesetkaly, tak se uchýlily k tomu, co někde venku slyšely ve spojitosti s krátkovlasými ženami. A tímto způsobem se ji rozhodly konfrontovat se skutečností, že se jim zdá divná. Vnímala jsem, že moje role nemá spočívat v tom, že bych se jakkoliv vměšovala — měla jsem tam koneckonců fotografovat. Ale na lidské úrovni jsem cítila, že to je špatně a že bych zasáhnout měla. Také je to tím, že sama mám krátké vlasy a vím, jak nepříjemné může být, když to lidi komentují. Děje se vám to ve třinácti i ve třiceti, vyjadřují se k tomu muži, ženy i děti, takže to není útok, který přichází jen od nějaké specifické skupiny. Vnímala jsem to jako urážku a výraz toho, že tyto děti nějak podráždilo, jak vypadá. V tu chvíli se moje empatie přesunula k člověku, který zažíval útočení jen kvůli svému vzhledu, což té dívce nejspíš možná ani nedocházelo. V jejím prostředí, v nějakém pražském společenství, pravděpodobně není nijak pozoruhodné, že má krátké vlasy.

Tereza S.: Pokud vím, bylo to poprvé, co slovo lesba slyšela, a z jejich chování byla hodně zaskočená. Nechápala to. Ale taky mi pověděla, že i děti u ní ve škole jí komentovaly vlasy, takže to pro ni nebylo nic nového.

Tereza H.: Měla jsem dojem, že je možná naštvaná na někoho, kdo to taky ani nechápe a neuvědomuje si, co dělá. Člověk nechce nikoho vnímat jako predátora — nechceš si o lidech myslet, že jsou zlí, protože se dá vystopovat, odkud by nedorozumění nejspíš mohlo pramenit. Ale tady a teď se s tím vlastně nedá nic moc dělat. Ve své roli navíc nejsi v pozici, kdy to můžeš nějak řešit nebo do toho vstoupit, ani na to nemáš to správné know-how. Víš, že se s tím musí něco udělat, ale nejsi ta osoba, co za to zodpovídá — nejsi na to připravená ani vyškolená. Ta situace mi připomněla dva dokumenty, které jsem viděla: Dům bez východu a Dajori. Oba filmy jsou nesmírně náročné, vypráví o lidech, kteří bojují proti takovým problémům, že je to naprosto nad jejich síly. Oba jsou o romských rodinách, ale natočili je bílí autoři. Já jsem byla v jiné situaci, nemusela jsem řešit etické situace jako filmaři — měla jsem tam určenou práci a bylo to. Ale když jste neromská filmařka nebo filmař, máte vůbec mandát zobrazovat kinematograficky takové příběhy? Vměšujete se někomu do života, nutíte je do konfrontace, na kterou možná nemají sílu nebo kapacitu. Jakou mají možnost ohledně své reprezentace v audiovizuální produkci? Hlavou se mi honila spousta takových otázek. Není takovéhle sociální inženýrství v kulturní sféře dvousečné? Má takový význam a dosah, jaký si přejeme? Nemůže to být pro obě strany neužitečné, citlivé, nebezpečné?