Pohostinnost

Pohostinnost vykresluje a zhmotňuje možný obraz tohoto světa, který je však pro mnohé čím dál vzácnější. Setkání s ním určuje, co si z něj bereme a předáváme druhým. Pohostinnost je zdroj, který je tím bohatší, čím více ho využíváme. A samozřejmě nejde jen o hosta. Ti, kdo přijímají hosty a dělí se o to, co jim patří, potvrzují a posilují svou vlastní sounáležitost a identitu. Společná zkušenost sdílení se může týkat všeho, co je pro nás důležité, ať už jsou to tradice, zvyky a tužby, nápady nebo plány, ale také neúspěchy, obavy a zkušenosti.

V roce 2020 kurátorstvo festivalu documenta 15, ruangrupa, původem z Indonézie, pozvalo OFF-Biennale k zapojení do komunity lumbung, která utvářela program documenty. Název lumbung pochází z indonéského slova pro společnou zásobnici rýže a stal se ústřední metaforou a modem operandi tohoto ročníku: prostorem pohostinnosti. Kolektiv ruangrupa narušil západní hegemonii a přizval ke spolupráci komunity z celého světa. Vyzval je, aby se do programu zapojily se svými aktivitami, ale i závazky a sdílely svoje zkušenosti mezi sebou navzájem i s publikem documenty, a tak se do patnáctého ročníku této prestižní události západního uměleckého světa otiskl radikálně odlišný ekonomický a kooperativní způsob fungování. Základem spolupráce se stalo přátelství, a právě na základě tohoto ekonomického náhledu byl upraven i institucionální rámec documenty. Pozvání dala vzniknout dalším pozváním: komunity, které zapojila ruangrupa, dostaly možnost přizvat další, čímž se struktura mohla decentralizovat.

OFF-Biennale Budapest tak mohlo hostit umělectvo a umělecké iniciativy, přerozdělovat a zmnožovat nabízené zdroje. První výzvou pro tento radikálně nový způsob fungování, který testoval koncept pohostinnosti, byla pandemie covid-19, která znemožnila osobní setkání a příležitost seznamovat se. Místo toho se zkoušely omezenější formy pohostinnosti prostřednictvím doporučení. Při rozhovorech na Zoomu, jichž se někdy účastnily i stovky lidí, jsme navazovali přátelství dosud nevídaným způsobem. Scházeli jsme se online, hráli hry, pouštěli si hudbu a oslavovali, abychom zmírnili své zklamání a obavy – a současně jsme se pokoušeli utvořit rámec pro příští documentu a základy komunity, která by fungovala i po ní.

Bylo znát, že pro některé je pohostinnost spíše kulturně zakořeněné gesto, které určuje každodenní život. Naproti tomu pro jiné to je spíše proces učení, do nějž se lze různě zapojovat.

Takové učení vyžaduje více praxe než formálního vzdělávání. Pozvaní zažívají různé způsoby přivítání a přijetí, více se otevírají předávání těchto zážitků. Když přicházíme do něčího prostředí — „domova“, přivítají nás tam nejen lidé, ale i jejich zázemí. Při poznávání a pochopení kulturních rozdílů nám mnohostranná zkušenost s pobytem v určitém prostředí pomáhá chytat se styčných bodů. V tomto byly naše možnosti omezené, protože smyslový prožitek, bezprostřednost a neverbální gesta k nám přicházely prostřednictvím média, které tlumilo sílu sdělení (vzdálenost, odstup, čas a nejistota způsobená covidem).

Cestovali jsme v duchu před monitorem, a až po mnoha měsících, když se pomalu začala rozvolňovat omezení, jsme se mohli poprvé potkat po menších skupinkách v německém Kasselu a pátrali jsme po povědomých tvářích pod respirátory. I s polevující epidemií před námi stály výzvy: pohostinnost narážela na zeď toho, jak si velké umělecké akce udržují status quo. documenta nedokázala překročit vlastní stín, a mnoho z těch, kdo ji navštívili, odjíždělo zahořkle a předčasně.

Přesto nám umožnila také zažít mnoho radosti z toho, že jsme hosty a hostíme hosty, což nám otevřelo nové perspektivy nad rámec daných situací. Solidarita mezi komunitami hluboce přispěla k tomu, aby se domů nevracely se sklopenou hlavou jako oběti útoků, které podryly základy tohoto ročníku documenty. V reakci na obtíže bylo důležité, že zažily také pozitivní zkušenosti, mnoho silných závazků, odpovědnosti a útěchy. Pro OFF-Biennale tato návštěva přinesla nová přátelství, spojenectví, poznání a řadu témat, komunit a tvůrčích osob, a také důležitou zpětnou vazbu, že způsob práce, který si představujeme a žijeme, je pro mnoho globálních partnerů zásadní. Nežijeme tedy naivní sny, ale spíše další společnou realitu.

Byli jsme hosty a díky štědrosti našich hostitelů jsme sami mohli hostit druhé — ve velkolepých prostorách muzea Fridericianum, které oživila škola lumbung, i na dalším výstavním místě documenty, v loděnici Ahoi! na břehu řeky Fuldy, kam jsme v projektu na téma hřišť pozvali všechny, kdo vnímají hru jako způsob života.

S Recetas Urbanas jsme postavili most Allesbrücke — „Všechnomost“, který vedl budovou loděnice do říše fantazie a představoval poctu místním studujícím za jejich pohostinnost. Přizvali jsme je, a oni nás přivítali nejen ve své škole, ale také se s námi podělili o své vize, nedostatky i nápady a plány. To všechno jsme vynášeli k nebi na Všechnomostě, jehož život i po documentě pokračoval na školním dvoře.

To, co nám pootevřelo možnost pozvat si naše hosty, byla štědrost a důvěra našeho hostitelstva. Odhalila se nám spletitá síť vztahů mezi hostitelstvy a hosty: naše hostitelstvo ruangrupa samo bylo hostem v Kasselu, my jsme byli jejich hosty a současně hosty města a místních komunit. Po chvíli bylo čím dál těžší sledovat, kdo sdílí jaké zdroje, co z toho kdo považuje za vlastní a jaká privilegia rozpoznává a jakých se zříká. Zřeknutí se tady neznamená ztrátu, spíš přenesení a tedy obohacení. Také to do určité míry obnáší uvolnění kontroly nad procesem, protože takové důvěrné kamarádství, eskalace pohostinnosti, neumožňuje vševidoucí dohled ze středu. Tato svoboda nám přinesla nejen příležitosti, ale také pocit zodpovědnosti za našeho hosty — tento pocit se však nesmí stát prostředkem kontroly a cenzury, který by hostům ubíral autonomii.

Z této cesty jsme si přivezli spoustu zavazadel — mnoho zkušeností, ponaučení, ale i pochybností. A snad nejdůležitější z toho všeho je právě pohostinnost, které se nám dostalo od komunity lumbung, umělectva a dětí a kterou jsme odhodláni předávat dál.