Jak facilitací deeskalovat konflikt

Když v jakémkoliv prostředí spolupracuje skupina lidí, přirozeně dochází ke konfliktům. Ať se jedná o pracovní kolektivy, komunitní diskuze nebo vzdělávání, směs různých postojů, osobností a světonázorů vede k napětí. Nic z toho ale nemusí být na škodu. Právě zde se ukazuje, jak je facilitátorská role důležitá. Smyslem facilitace je, aby se všichni zúčastnění cítili vyslyšeni, a současně skupinu vede vstříc společným cílům, záměrům a cestám.

Neshody jsou přirozenou součástí skupinové dynamiky. Facilitující mohou konfliktům předcházet tím, že podporují kulturu aktivního naslouchání a povzbuzují členstvo skupiny, aby zkoušelo porozumět perspektivě druhých, než si udělá své závěry. Když už dojde k nedorozumění, facilitující může vyjasnit nebo shrnout pozice, a zabránit tak mylným interpretacím a posílit vzájemný respekt. Facilitující hledá společná východiska a srozumitelně vyjadřuje oblasti neshody, čímž zúčastněným pomáhá udržet soustředěnost na sdílené cíle a nenechat se rozptylovat rozdíly. Pokud dojde k zjitření emocí, facilitující může deeskalovat napětí jednoduše tím, že konflikt vezme na vědomí. Pojmenování problému umožňuje zúčastněným udělat krok zpátky a získat širší perspektivu. Facilitující také může navrhnout pauzu, takže lidé ve skupině získají čas vychladnout a zamyslet se. V případě potřeby lze facilitovat rozhovory mezi jednotlivci, které umožní lépe pochopit rozdílná stanoviska a podpořit vědomí, že se navzájem slyšíme a oceňujeme. Jak nás na workshopu facilitace naučili*y Elja Plíhal a Zuzana Kašparová, jádro facilitace tkví v přesvědčení, že chování jednotlivce je symptomem celkové dynamiky. Úkolem facilitujících je dekódovat dynamiku a pomoci se v ní zorientovat. Facilitace je tak alternativou k situaci, kdy dojde k vyloučení, odmítnutí nebo potrestání jednotlivce bez zapojení dané komunity. Z tohoto důvodu hraje významnou roli v restorativním nebo transformativním pojetí spravedlnosti.

Letní tábor v rámci bienále Ve věci umění 2024 navštívily děti z různých sociálních prostředí: děti z Prahy 7 (vysoce gentrifikovaná čtvrť hlavního města), děti z ukrajinských uprchlických rodin a děti z ostravského Přívozu (sociálně problematická oblast ve městě). Nevyhnutelně zde vznikaly konflikty, které odrážely celospolečenské napětí. Konflikty mezi dětmi se řešily pomocí facilitačních technik a restorativního přístupu táborových vedoucích. Obě strany dostaly prostor povyprávět druhým svou verzi příběhu a potom ti, kterých se konflikt dotkl, popsali, jaký to na ně mělo vliv. Nakonec obě strany spolupracovaly na hledání možností, jak spolu dál fungovat a komunikovat. To všechno se dělo pod vedením dospělých facilitujících. Díky tomu se povedlo zajistit, že dívka se zázemím vyšší střední třídy a dívka z marginalizovaného prostředí, které měly potíže si porozumět, se naučily koexistovat a spolupracovat ve skupině. Navíc tu byl i přínos pro skupinu — ta by se totiž kvůli jejich konfliktu jinak mohla rozpadnout.

Přístup našeho mediátorstva / táborových vedoucích ke konfliktům se nám zdál inspirativní, zvlášť když dnes vnímáme, že přežití kulturních organizací je otázkou spolupráce a širší shody více lidí, iniciativ a organizací. Najít společnou řeč a poradit si s pociťovanými rozdíly vnímáme jako důležité nejen v kulturní sféře, ale i obecněji ve společnosti. Z důvodů jako gentrifikace, reprodukce společenských nerovností ve vzdělávání nebo nerovná distribuce zdrojů ve velkoměstech a na venkově mají naše společnosti čím dál méně prostorů, kde se mohou setkávat a interagovat lidé s různým třídním zázemím. Prostřednictvím tábora jsme vytvořili prostor pro setkávání dětí z různého kulturního a sociálního prostředí. Po skončení tábora jedna pražská dívka popsala děti z Ostravy jako „zvláštní“. Mohlo by se zdát, že v tomto projekt zklamal, že posílil sociální stereotypy, rasismus a podobně. Ale já si vzpomínám, že se mnou na základní školu taky chodily děti, které mi připadaly „jiné“ nebo „divné“ – děti z velice odlišných prostředí. Jejich chování a postoje mi začaly dávat nějaký smysl až po letech. Když dnešní děti žijí v třídně homogenních prostředích, potkávají se vůbec s takovou neznámostí? Není snad zkušenost s určitým nepohodlím důležitá k tomu, aby naše veřejné prostory byly demokratické, heterogenní a inkluzivní? Nemáme se také učit soužití i s těmi, které pokládáme za „zvláštní“? Měla by tohle být v současnosti role kultury, když v tom ostatní instituce selhávají?