(Od)naučování

Odnaučování je schopnost myslet a chovat se jinak, opustit zajeté postupy a způsoby uvažování, které jsou zkostnatělé a často nám znemožňují posunout se nebo přizpůsobit novým situacím. Neznamená to, že dříve nabyté vědomosti a zkušenosti zapomeneme, spíše je necháme ustoupit stranou. Učení je obvykle dlouhý a složitý proces, a odnaučování tudíž také. Jistotu známého nahrazuje nejistota a riziko neznámého, ale tento nesnadný proces nám pomáhá posílit perspektiva nové zkušenosti — možnost změny a transformace.

OFF-Biennale je samoorganizovaný občanský kolektiv, který se zrodil v letech 2014—2015 jako reakce na krizovou situaci. Centralizace maďarských státních uměleckých institucí, jejich politická exponovanost a odstup od profesionality vedly k tomu, že si mnoho z nás už nedokázalo představit svou práci v takových podmínkách. Rozjely jsme proto něco radikálně odlišného, přestože jsme pořádně nevěděly, kde začít, jak se zorganizovat, jak se stát odpovědnou a sebeidentifikovanou komunitou, která by sdružovala a posilovala kritické hlasy, nové způsoby spolupráce a nové prostory s možností dělat věci jinak. Popisovaly jsme to jako situaci, kdy jedete na kole a za jízdy ho opravujete.

V té době už část z nás měla značné profesní zkušenosti, protože jsme tu a tam realizovaly nějaké projekty, ale nejsilnější základ našich znalostí a zkušeností pocházel z naší institucionální práce — z roků v muzeích, galeriích a na univerzitách. Přes veškeré potíže, vnitřní napětí a rostoucí finanční nejistotu nám většina institucí stále poskytovala silnou znalostní základnu a předvídatelnost — základnu, z níž jsme se mohly vydat dál. Provoz institucí byl poměrně pevně daný, s určitými předem stanovenými pravidly, přičemž flexibilita a změny byly omezené neviditelnými rámci. Hodně jsme se přizpůsobovaly, a naučily jsme se to, protože od útlého věku bylo přizpůsobování se institucím základní podmínkou přežití.

Když politické klima v zemi postupně houstlo, když už bylo v institucích nemožné zastupovat hodnoty, kterých jsme si cenily, když se čím dál více šířila systémová represe, snažily jsme se představit si jinou realitu. A nejen si ji představovat, ale také ji žít a předávat. Předstírat. Jako by bylo možné uskutečnit mezinárodní bienále na vlastní pěst, bez zajištěných zdrojů a infrastruktury. Dělaly jsme, jako by to možné bylo, a tak jsme jej společně uskutečnily. Fungovalo to, ale abychom to dokázaly — jak jsme si uvědomily až později, v průběhu procesu —, musely jsme se vzdát mnoha znalostí a zkušeností, uvědomit si a odložit návyky, které předpokládaly existenci rámce nad námi, jenž nám dával dojem bezpečí i určité svázanosti, protože nyní jsme tento rámec určovaly samy a často nově. Z institucionální práce jsme se toho hodně naučily: byly jsme efektivní, disciplinované a přísné samy na sebe, ale nyní se v tomto směru už neposouváme. Opustily jsme mimo jiné státní a obecní podporu, kterou jsme dříve braly jako samozřejmost, a začínáme pracovat na nové struktuře financování založené na mezinárodní spolupráci a (v menší míře) na dosud slabém, ale vznikajícím domácím systému soukromé podpory.

Musely jsme se odznova učit, jak fungovat jako formující se komunita, jak rozvíjet formy rozhodování, křehký a citlivý systém spolupráce, v němž postupujeme bez dominance — a učily jsme se to nejrůznějšími způsoby, s odbočkami a slepými uličkami, ale společným směrem.

V kontextu ženského kolektivu jako OFF-Biennale Budapest znamená učení také kriticky zkoumat a odmítat normy a praktiky, které udržují patriarchální struktury, a naproti tomu rozpoznávat a přijímat odlišné životní zkušenosti žen. Fungování komunity předpokládá naslouchání a porozumění příběhům druhých a přijetí rozdílných identit. Tyto malé nitky z mnoha stran se splétají dohromady v kolektivním učení. Bilance učení není negativní, znalosti se neztrácejí, ale posouvají se, překládají, transformují.

Tento proces probíhá už přes deset let. Nedá se říct, že jsme někam dospěly, ale ani se nedá říct opak. Ačkoli by nás to samotné možná nenapadlo, procesem odnaučování muselo projít nejen mnoho aspektů institucionálních znalostí, ale také mnoho způsobů práce, které jsme si vytvořily samy. I po mnoha letech se stále znovu a znovu učíme, jak spolupracovat, jak komunikovat, jak se přizpůsobovat a jak se nepřizpůsobovat. To vše s sebou někdy přináší trochu lítosti, ale zrovna tak i radost. A stále se máme co odnaučovat.

Bez dlouhodobého financování, stabilní organizační základny a právní jistoty jsou zdrojem nevládních organizací osobní závazky, bez nichž ke změně nedojde, ale které nemusí nutně k prosazení změny stačit. Když uvažujeme o bezpečném zázemí, nemáme už tolik na mysli institucionální sítě, ale spíše spojenectví založená na profesionální práci, solidaritě a přátelství, která jsme si vybudovaly v uplynulém desetiletí. A je nutno dodat, že toto zázemí se neustále ocitá v ohrožení i proto, že na ně klademe příliš velkou zátěž. Klademe na sebe očekávání, která vedou k sebevykořisťování, vyhoření a vyčerpání a spotřebovávají osobní i komunitní zdroje. To je možná další návyk, který se budeme muset odnaučit, máme-li se udržet při životě.