Emoční práce

Ve světě současného umění se objevuje napětí mezi uměleckou tvorbou a péčí. tranzit.cz je feministická instituce odhodlaná podporovat ty, kdo mají závazky jako pečující. Cílem je vytvářet prostředí, ve kterém zůstává možnost věnovat se umění i navzdory náročné realitě rodičovství. V tomto zkoumání se zabýváme složitou dynamikou, která vyvstane ve chvíli, kdy se umělecké ambice střetávají s praktickým rodinným životem. Snažíme se přiblížit emoční zátěž, která toto úsilí obvykle doprovází. Ta si může vybírat daň jak na lidech věnujících se umění, tak na institucích, a vyvstává tedy naléhavá potřeba strukturálních řešení.

Představte si, že jako instituce spolupracujete s umělkyní, která má dvě děti — dvouleté a kojence. Umělkyně má přijet na měsíční rezidenci, ale protože dvouleté dítě zůstane doma s jejím partnerem, rozděluje si rezidenci na několik kratších pobytů. Součástí její rezidence je série setkání, na která potřebuje produkční asistentku či asistenta — někoho, kdo jí pomůže schůzky koordinovat. Také potřebuje chůvu pro miminko. Obvykle přijíždí na víkend, ale často musí cestu na poslední chvíli zrušit. To znamená problém pro produkci, protože není schopná nebo dost flexibilní tak náhle měnit plány. Rychle hledáte někoho jiného, ale potom je kurátorka i umělkyně nervózní, protože novému člověku je potřeba všechno blíže vysvětlit a mají tedy práci navíc. Pro nového produkčního asistenta je to také frustrující, protože neustále objednává a ruší jízdenky, rezervuje a ruší ubytování. Celý projekt je namáhavější, než se zpočátku zdálo. Umělkyně má opakovaně nemocné děti a potom sama onemocní. Nedaří se jí stihnout deadline, je nervózní a rozhozená. Jak se projekt rozrůstá, deleguje všechnu práci navíc na asistenta produkce — což překračuje dohodnutý rozsah —, protože sama kapacitu nemá, ale současně jí na projektu opravdu moc záleží a chce, aby se maximálně vydařil. Jednoho dne přijíždí do Prahy s mladším dítětem, které má rýmu. Začne se stresovat, že by to mohlo být něco vážnějšího než jen obyčejná rýma. Chce jít na pohotovost, ale samozřejmě potřebuje někoho, kdo ji doprovodí a bude tlumočit. Je pátek odpoledne a tým instituce má na večer jiné plány. Už tak mají všichni pocit, že umělkyni podporují víc, než kolik je v jejich silách, a zdá se jim, že ta to příliš nedoceňuje — jenže ona už se několik měsíců pořádně nevyspala. I já mám jiné plány, ale na rozdíl od kolegyň a kolegů jsem taky matka. Vím, jaké to je ocitnout se s nemocným miminem v cizí zemi. Jedu tedy s ní. Na pohotovosti strávíme několik hodin mezi nemocnými plačícími dětmi. Přívětivá lékařka potvrzuje, že je to jen obyčejná rýma. Je pozdě večer a obě jsme úplně vyčerpané, tak ji vezu domů. Vím, že jsme se spřátelily a že je mi nesmírně vděčná. Můj partner a moje děti ovšem tolik nadšení nejsou.

Umělkyně je úspěšná a ambiciózní. Tohle není jediný projekt, kterému se věnuje. Má dvě malé děti, obě do tří let, ale chce pracovat jako dřív — nebo tolik jako dřív. A proč by ne? Je to její právo.

Z této spolupráce jsem utahaná a všichni ostatní také. Umělkyně je samozřejmě naprosto vyčerpaná. Uvažuju nad tím, kolik práce navíc vyžaduje péče o kojence a malé děti a jak si tuto práci všichni přehazují jako horký brambor. Nikdo na to nemá čas a energii. Jsme feministická instituce a chceme spolupracovat s rodiči malých dětí. Domlouváme hlídání, pronajímáme pro účastnictvo rezidencí větší byty, dokupujeme další vlakové jízdenky. I když na to granty nemají kategorie, jsme kreativní — vždycky to nějak vymyslíme. Ale když dojde na nemocné děti a ambiciózní, náročné projekty, i my se dostáváme do úzkých.

Feministické teorie péče uvádějí, že péče by se měla ve společnosti rozložit spravedlivě. Jenže tak to dnes nefunguje, takže padne na jednoho člověka nebo pár lidí, kteří v některých případech mají, ale v jiných nemají vlastní zdroje — a pokud nemají, tak smůla. Potom se buď nemohou věnovat umění, nebo padají únavou a tělesně i psychicky trpí.

Zkušenosti umělectva a institucí s řešením výzev rodičovství odhalují zásadní mezeru v podpůrných systémech uměleckého světa. V tranzit.cz usilujeme o vytváření prostředí, které podporuje umění a péči, ale realita řízení uměleckých projektů ve spojení s požadavky na péči o děti poukazuje na nedostatky v institucionálních rámcích. Dokud se neprosadí systémové změny, které tyto nerovnosti ošetří, jak umělectvo, tak instituce se budou nadále potýkat s břemenem neoceňované péče, riskovat vyhoření a přicházet o tvořivost, kterou si přejí podporovat.