Být pochopen*a

Současné umění — tedy umění odrážející aktuální kulturní, sociální a politické klima ve světě a využívající širokou řadu médií — má stejně jako ostatní oblasti lidské činnosti svůj vlastní jazyk, vlastní žargon. Jako v mnoha jiných disciplínách také v umění odborný jazyk pomáhá zúčastněným šetřit čas, není třeba si nic vysvětlovat. Kdokoliv se chce zařadit mezi expertstvo, musí se nejprve nechat do tohoto jazyka zasvětit. Avšak odborný nebo akademický jazyk má i svou odvrácenou stranu. Někdy totiž prostředky fungují spíš samy pro sebe, než že by sloužily zamýšlenému účelu. Problém současného umění spočívá v tom, že velice často promlouvá odborným jazykem i ve chvíli, kdy chce oslovovat širší veřejnost, což působí elitářským nebo odcizujícím dojmem. Ve veřejných institucích, jako jsou třeba muzea, máme celá oddělení, která se zabývají „překladem“ odborného jazyka současného umění (např. oddělení komunikace, práce s publikem nebo vzdělávání). A bývá typické, že taková oddělení jsou v rámci hierarchie instituce podřízená uměleckému a kurátorskému programu a často do něj téměř nemohou zasahovat.

Při přípravě bienále Ve věci umění 2024 si kurátorstvo s naším týmem tranzit.cz stanovilo společné pravidlo: komunikaci bienále vést běžným jazykem, nikoli odborným žargonem. Bienále se konalo v Národní galerii Praha, rozsáhlé státní instituci v centru města, kterou v létě navštěvují nejen místní, ale i turisté se zájmem o kulturu. Od turistického návštěvnictva nejen nelze očekávat odbornou znalost umění, ale navíc mnohdy ani neovládá dobře češtinu či angličtinu. Proto jsme anglickou verzi kurátorských textů k vystaveným dílům upravili se záměrem jejich jazyk zjednodušit. Hlavní slovo v této záležitosti měla osoba, která má zkušenost s překlady i výukou angličtiny a současně odborně rozumí umění. Texty musely být srozumitelné i pro lidi se středně pokročilou znalostí angličtiny a obejít se bez technických výrazů, které by bylo nutné dohledávat. Takto upravené texty napřed narazily na odpor kurátorstva i umělectva. Některým se zdálo, že příliš zjednodušují a zplošťují ideje vyjádřené uměleckými díly, přestože my jsme měli pocit, že význam textů jsme neměnili. Spolu s kurátorstvem jsme tak další měsíc o podobě textů vyjednávali. Výsledkem byl kompromis, texty o vystavených dílech nebyly ani plně přístupné, ani zcela odborné. Odrážely tedy napětí, s nímž jsme celou dobu zápolili.

V diskuzích bylo zřejmé, že pro některé lidi znamená „být pochopen*a“ to, že uvažují empatičtěji o čtenářstvu nebo publiku. Pro jiné bylo důležitější, že mohou přesně vyjádřit své myšlenky s využitím precizně zvolených formulací. Zajímavým příkladem je umělkyně Sráč Sam, s níž v tranzitu spolupracujeme. Sam má a priori důvěru ve své umění a v lidi a nechce si vytvářet domněnky o tom, co by lidé mohli a nemuseli pochopit, nebo záměrně usilovat o to, aby byla pochopena. Ve svém díle Slibuji nicméně zve návštěvnictvo k podepsání dokumentu, v němž vyjádří důvěru v umění výměnou za její dílo. Touha a úmysl být pochopen*a se může projevovat různými podobami, dokonce i odmítnutím dělat ústupky proto, aby vás ostatní pochopili.

Jazyk je zakořeněný ve struktuřespolečnosti — námi používaný jazyk odráží náš sociokulturní a třídní status. Jazyk uměleckého sektoru zrcadlí sociokulturní status těch, kteří v něm působí. Když jsme diskutovali o jedné z našich knih s Kolektivem Prádelna, uměleckým kolektivem, jehož členky mají zkušenost s bezdomovectvím a životem na ulici, a zmínili jsme výraz „sexuální pracovnice“, vybuchly smíchy. „Myslíte ,šlapky‘?“ ptaly se. Jednou jsme pozvali romského aktivistu, muže z pracující třídy z maloměsta, do Prahy na fundraisingovou akci na podporu grassrootové iniciativy, do níž byl zapojený. Na akci dorazilo převážně mladé levicové publikum, a některé udivilo jeho vyjadřování. Připadalo jim, že romský aktivista používá jazyk rasistických politiků.

V aktivistických, akademických nebo uměleckých kruzích si lidé často dávají velký pozor na své vyjadřování s ohledem na pocity a právo na sebeurčení těch, k nimž se obracejí. Bojí se, aby neublížili slovy. Pozice, z níž hovořím, hraje při používání jazyka nepochybně důležitou roli. Rozhodně je velký rozdíl v tom, jestli použiju potenciálně urážlivá slova k popisu své reality, nebo k popsání reality, kterou neprožívám. Komunikace je ale dynamický proces. (Ne)pochopení závisí především na situaci a podmínkách, v nichž se nacházíme. V určitých situacích máme sklony k tomu, že druhé chápat nechceme  — například na sociálních sítích nebo obecně v situacích, které pro sebe vnímáme jako nepříznivé či nepřátelské. Jindy — například na osobních schůzkách nebo v případě facilitovaného setkání, kde jde všem v první řadě o porozumění — to může být úplně jiné. Můžeme si z toho vzít poučení pro akce nebo programy, které organizujeme?

V uměleckém světě by mělo být místo pro „šlapky“ i „sexuální pracovnice“, místo, kde mohou lidé komunikovat napříč třídními nebo jakýmikoliv dalšími rozdíly. Jinými slovy, v umění by mělo být dost prostoru pro podobné diskuze a napětí. Jazyk byl měl být pestrý. Není nic horšího než mít jen jeden jazyk — ten odborný, který rozděluje na uvnitř a venku. Je v pořádku nechápat a být nepochopen*a, dělat chyby nebo se cítit zmateně, ale tato nedorozumění by měla být prostředkem nebo bránou, nikoliv slepou uličkou. Je v pořádku, když si v něčem nerozumíme, ale to by se mělo stát výchozím bodem, odkud půjdeme hledat nová slova a nový jazyk — takový, který dokáže překlenout rozdíly a dosáhnout k druhým.