Spojenectví

Ať jste umělectvo pracující v kultuře, nebo umělecká instituce, samotní daleko nedojdete. A už vůbec ne, věnujete-li se participativním a sociálně angažovaným projektům. Na cestě k cíli se hodí navazovat neustále nová spojenectví. Mohou to být spojenectví s podobně smýšlejícími lidmi, anebo s někým, s kým se záměrně budete spíše doplňovat. Spojenectví vznikají na různě dlouhou dobu — některá zkrátka trvají jen do zakončení projektu, zatímco jiná se mohou rozvíjet déle a třeba i s otevřeným koncem. V každém případě však spojenectví vyžaduje pozornost a péči.

Pokud spojenectví iniciujete, velmi pravděpodobně už s jeho cíli souzníte. Když vás ale k navázání spojenectví někdo přizve, vyvstává mnohem více otázek a je třeba si vyjasnit, jestli jsou cíle slučitelné s vašimi přístupy a hodnotami. Další možné úskalí spočívá v tom, kolik svého času a energie chcete nebo můžete do spolupráce vložit.

Protože jsme si skutečně přáli v rámci tohoto tématu prozkoumat jednotlivé pohledy více spojenectev, rozhodli jsme se tento pojem probádat z pozice různých hlasů. Následující úryvek pochází z konverzace, kterou na téma spojenectví vedli Ajete Kezqeli z Shtatëmbëdhjetë (17), Anton Lederer z organizace < rotor > a Tereza Stejskalová z tranzit.cz.

Ajete: Ke spojenectvím přistupujeme s důrazem na rovnováhu a dbáme na to, abychom se neocitli ani v naprostém pohroužení, ani přehnaně daleko. Snažíme se angažovat dost na to, abychom pochopili dynamiku, ale zároveň si udrželi rozumný odstup, který přináší jasný náhled a perspektivu. Naše různá spojenectví vnímáme jako dlouhodobý stabilní rámec, který poskytuje v průběhu času vzájemnou oporu. I když v případě urgentní potřeby dokážeme vždy rychle zareagovat, věříme v zachování širšího a strategičtějšího pohledu. Jako nadace se snažíme spolupracovat se skupinami, které jsou proaktivní — tedy jednají se záměrem tyto potřeby předvídat, ne na ně jen reagovat. Vzhledem k tomu, že neseme odpovědnost za komplikované úkoly, pokoušíme se mít na paměti riziko vyhoření, protože taková situace by mohla výrazně ovlivnit naši schopnost smysluplně se zapojovat a v našich snahách vytrvat.

Anton: Teď jsme hovořili o spletitějších spojenectvích s řadou aktérů a jejich dlouhodobém rozvíjení. Náš společný projekt Art Space Unlimited se liší tím, že má vymezený časový rámec. Aktivita se realizuje a potom skončí. Ale mluvíme o takových spojenectvích, u nichž na začátku nikdy nevíme, jak dlouho ve skutečnosti vydrží. Domnívám se, že například spojenectví proti krajní pravici budou zřejmě potřebná po delší dobu. V takovém případě je potřeba zvážit osobní vklad, nakolik můžete přispět — a nezapojit se jen na pár měsíců, ale třeba na několik let.

Tereza: K tomu, o čem mluvíte, mě napadá jedna představa: metafora otce, který nežije s rodinou. Nepřítomný otec tu většinu času není, ale potom se najednou ukáže, přinese spoustu dárků, splní všechna přání, dá se s ním užít hodně legrace, ale potom se zase rychle unaví a nadlouho, ne-li nadobro, zmizí. Zato matka je přítomná neustále a není s ní taková zábava. Je dost přísná a nastavuje jasné hranice toho, co pro vás může udělat, ale je tam s vámi.

Anton: A já jsem matka?

Tereza: Ano, protože možná můžeš přispívat jen trochu, ale na tvoje zapojení se dá spolehnout — lidi ví, že tu budeš dlouhodobě.

Ajete: Spojenectví vnímám jako dynamická partnerství. Každá zúčastněná strana přináší svou jedinečnou perspektivu a priority, ale sdílíme společný základ, který nás přivádí zpátky dohromady k dlouhodobé spolupráci. Dočasná partnerství mohou být sama o sobě cenná, ale někdy mohou být i krokem k vybudování silnějších, trvalejších spojenectví. Skutečná spojenectví přesahují jednorázový cíl nebo okamžitou reakci, zaměřují se na udržování dlouhodobé spolupráce.

Anton: Moje kamarádka, umělkyně Isa Rosenberger z Vídně, hovoří o „dočasných spojenectvích“. Tuto strategii rozvinula v kolaborativních projektech se ženami. Zmiňuje, že s některými ženami se po projektu dál přátelí a třeba ještě někdy něco podniknou. Taková dočasná spojenectví trvají několik měsíců nebo třeba rok a potom z nich vzejde nějaký výstup. Ale mohou také pokračovat, a z dočasných spojenectví se mohou stát spojenectví dlouhodobá. Kdysi jsme přizvali k uměleckému projektu místní feministické centrum. Tehdy se to ještě nedalo nazvat spojenectvím, ale nyní k sobě máme s touto institucí velmi blízko už řadu let, takže se z toho jakési spojenectví vyvrbilo. Jindy ale někoho přizveme ke spolupráci a z různých důvodů už k ničemu dalšímu nedojde.

Tereza: Jak striktní máme v našich spojenectvích být? Máme se vždycky pevně držet zásadních hodnot, nebo máme být trochu flexibilnější? Vidíte nějaké rozdíly mezi spojenectvími s lidmi z umělecké sféry a z jiných oborů?

Anton: U kolegů z kulturního sektoru, zvlášť pokud působí ve stejném městě, se může vyskytovat určité nevědomé napětí. Působíme v tomtéž oboru, máme přístup k týmž zdrojům a financování, částečně se překrývá naše publikum. Tuto atmosféru se usilovně snažím překonávat, ale někdy je znát. Když jsem byl mladší a v kultuře jsem začínal, vnímal jsem to intenzivněji: tohle napětí bývalo silnější, v poslední době se však zmírnilo. U mladších generací se projevuje silnější solidarita a větší víra ve spojenectví. Spolupráce v širším spojenectví napříč obory — například školství nebo mládež, kultura nebo migrace — skýtá řadu výhod. Jste na sebe navzájem zvědavější a vnímáte, že se od sebe můžete víc naučit.

Tereza: Obor, ve kterém působíme, dobře známe, ale o jiných toho nejspíš tolik nevíme. V oblasti kultury se může stát, že věci bereme jako samozřejmé nebo něco automaticky předpokládáme. V jiných oborech je to ale proces učení. Učíme se, jak to funguje jinde — víc posloucháme a nemáme tolik předpokladů.

Ajete: To skutečně důležité ve spojenectví je společný pocit urgence a závazku. Pokud obě strany vnímají cíl jako hlavní prioritu, potom je druhořadé, z jakého sektoru jsou — jestli z umění, nebo odjinud. Spolupráci žene dopředu sdílené odhodlání jednat.